Všechny recenze uživatele Ondřej V.

Legie, nebo spíše kapitula Imperial Fists je ve vizuálu armády Space Marines tím nenahraditelným barevným kontrastem ke všudypřítomným 'šmoulovým' Ultramarines. Každý, kdo někdy barvil armádu do Warhammeru potvrdí, že barvit cokoli žlutého je peklo. Ale výsledek je následně na hracím stole obvykle nepřehlédnutelný. S pravidly pro Imperial Fist je to už ale léta ještě trochu větší potíž. O této kapitule se už léta hovoří jako o armádě, která v zásadě dodržuje, stejně jako už zmínění Ultramarines, Codex Astartes s jen minimálními odchylkami. Tvůrci pravidel pro Warhammer 40.000 se tedy nikdy příliš neobtěžovali s tím je nějak výrazně odlišit nebo se vůči 'zlatému standartu' Ultramarines vymezit. Prostě hrajete podle Codexu Space Marines, máte nějaké své vlastní jedinečné osobnosti a očekává se, že budete hrát hodně bolterů a těžkých zbraní. Tečka. Když dostali Imperial Fists tuto svojí jedinečnou knížku, znělo to jako zjevení. Konečně to nebudou žlutí Ultramarines, budeme mít vlastní pravidla, vlastní taktické finty, vlastní... všechno. No tak jak to dopadlo. Předně armáda Imperial Fist se v tomto svazku tísní s bratry z Crimson Fists. Ačkoli jsou Crimson Fist právě těmi slavnými Space Marines z obalu pravidel první edice Warhammeru 40.000 (ano tzv. Rogue Edition), níkdy vlastně nedostali pořádná vlastní pravidla. Mají svůj dojemný příběh o obranně domovského světa Rynn's World a o tom, jak byla celá kapitula málem vyhlazena pod obrovským přívalem orčích zelenokožců. Je to krása a jisté paralely s Imperial Fists se tam jistě najdou. Ale bohužel jen 'jisté', jinak si ty kapituly příliš podobné nejsou. I tak se ale nyní obě musí spokojit s tím, že dostaly pravidla do jedné knihy a každá je tím o něco chudší. Ladění pravidel pro Imperial Fists jako obrannou a obléhací armádu se povedlo tak na polovic. Taktické lsti (Strategems) a specifické cíle jsou celkem stylové. Pomáhají vytvářet dojem něčeho jiného než jsou klasičtí vanilla Mariňáci i když je plno z představených herních efektů vlastně jen nevinnou hrou s čísly. Speciální psychické schopnosti spojené se zemí (Geomancy) považuji osobně za trochu úsměvné. Velitelské schopnosti a speciální artefakty opět trpí onou rozděleností knihy mezi Crimson Fists a Imperial Fists. Je to takové rozpačité. A že se valná většina těch položek vůbec nehodí pro Crimson Fists? No co dodat. Je to směska a moc to nefunguje. Ale je to to jediné, co jsme za celá ta dlouhá leta dostali. Takže bych to raději bral.

Nedostižná T'au klasika. Tato jednotka je pro armádu T'au asi stejně typická a nenahraditelná jako je Leman Russ tank nenahraditelný pro tvářnost armády Astra Militarum. Starší stavebnice bojových obleků XV8 Crisis suit vydaná v 'nulkách' zároveň s prvním codexem Tau byla hodně jednoduchá, ale právě její typická tvářnost základních linií a jisté krabicové hranatosti se stala tolik nezaměnitělným rysem veškeré techniky armády T'au, a je to dobře. Oproti statické hranatosti Space Marines, která se obvykle rozbíjí přidání nějakých gotizujících dekorací, ozdobného kování a podobných rysů, se hranatost T'au obvykle rozbíjí tím, že se základní geometrické tvary a plochy do sebe různě prolínají, jsou vůči sobě v různých kontrastních protipozicích a jako celek to působí jako tvarově čistý, ale zároveň nesmírně provokativní design soudobé hypermoderní spotřební elektroniky od Apple, BOSE nebo třeba BO. Takhle konkrétní stavebnice představuje druhou, vylepšenou generaci původního XV8. Byly přidány některé detaily, bojový oblek se již sestavuje z více částí napovídajících skutečné tuhé prvky fiktivní konstrukce namísto jisté až příliš sošné primitivnosti první generace modelu, který měl například trup jako jednolitý díl. Přibyly různé titěrné detaily, drobné dekorativní prvky a další. Součástí stavebnice jsou nyní i pěkné doprovodné talířovité drony, jejichž roje jsou rovněž typickou a nenahraditlnou součastí armády mimozemských T'au. Modely je nadto možné postavit nejen v základních pozicích na podstavci, ale je možné využít předem uchystaný fixační otvor pro průsvitný trn, který umožní tento již tak velmi dynamický model postavit nadto ještě v pozici skoku. Výsledný model je pak sice poněkud křehčí než model pevně stojící na dvou nohou, ale vzhled takto dynamicky zkonstruované Crisis Suit je nedostižný. Za mě je jedinou velkou vadou na kráse současné stavebnice Crisis Suit její neaktuálnost. Když stavebnice před více jak 10ti lety vyšla, mnoho zbraní, které jsou dnes běžně hratelné, bylo v pozici tzv. experimentálního vybavení a byly vyhrazeny jen pro velitele. Dnes jsou ale běžně k mání pro řadové jednotky a bylo by fajn moci je hrát, ovšem v této starší stavebnici bohužel nejsou. A to je trochu potíž. Ano tyto zbraně jsou k mání ve stavebnici T'au Commander, ale rozhodně jich tam není dost. Takže, držme si palce, že co nejdříve vyjde nějaká sada upgradeů, které tento vleklý problém vyřeší. A nováčkům doporučuji prozatím koupit 1-2 tyto stavebnici, ale rozhodně spíše otálet a čekat na ten upgrade.

Raven Guard je specializovanou subvariantou obyčejných Space Marines, tedy té nejtradičnější a nejopečovávanější armády univerza Warhammer 40.000. Na rozdíl od některých jiných zvláštních mariňáckých denominací jako například Blood Angels, Dark Angels nebo Space Wolves je armáda Raven Guard často opomíjená a upozaděná. Nevychází pro ní téměř žádné romány, i povídek je sporadické množství. Na to, že jde rovněž o jednu z původních 18 legií Space Marines, je toho všeho žalostně málo. Vydání samostané bohatě vypravené knihy bylo pro nás, hráče Raven Guard, a jejich nástupnických kapitul (i když ono s těmi mými Carcharodons je to takové složitější), velkou radostí. Konečně na nás došlo a někdo se nám bude věnovat. No bylo to trochu předčasné. Za asi nejpodstatnější část považuji mnoho stran detailů a pozadí kapituly Raven Guard, jejich přístup k morálním otázkám, detailům taktiky a vůbec ke spoustě věcí, které umožňují hráčům mít ke své armádě autentický vztah. Mnohem větší potíž je ovšem s tím, jak byla tato záplava věcí uvedena do herní praxe, t.j. jak byla přeložena do pravidel. Vyjma zajímavé koncepce speciálních kouzel obmotaných okolo celkového záškodnického stylu boje Raven Guardy je zbytek pravidlové části Codexu strašně plochý. Vypadá to, jako kdyby někdo na víkend sedl k počítači a s příručkou taktiky SAS nebo SEAL a podle různých tam umístěných koncepcí sepsal většinu pravidel a komentářů. Rozumím tomu, že byla snaha o to, nedělat to nijak složitě, ale tohle je zase až moc. Pravidlová část tak působí příliš genericky, nejde si k ní najít osobní vztah a působí jako instatní výrobek pro účely změny stylu armády Space Marines z elitních shock troops na elitní stealth troops. Raven Guard pracně popsaná v předchozí příběhové části knihy se v této univerzální špagetové omáčce poněkud rozpustila. Jako nefanoušek samotné Raven Guard jsem doufal, že inspirativní pro mě bude alespoň ta pravidlová část, ale no, nestalo se. Za snahu a pozadí k Raven Guard dávám ještě těsně 3 hvězdičky, ale pravidlová část je fakt slabá.

Jedna z nejnovějších armád, které přibyly do univerza Warhammer: Age of Sigmar. Chtělo by se říct nejnovější, ale vlastně to není tak úplně pravda, že. Ossiarch Bonereapers jsou zcela evidentním tahem Games Workshop, kteří po sérii ne vždy úspěšných soudních sporů o autorská práva a duševní vlastnictví, začali radikálně přehodnocovat vzhled a povahu některých klasických Warhammer armád. Pamětníci, kteří zažili starší systém Warhammer Fantasy Battles (WHFB) si nejspíše pamatují na oblíbenou a velmi stylovou armádu Tomb Kings, což byl vpodstatě film Mumie dovedený do důsledku. Problém samozřejmě je, že motiv mumifikovaného krále v čele hordy kostlivců není něco, co můžete vydávat za svoje originální dílo a dožadovat se právní ochrany. A tak namísto naštvaného faraona, který vstává ze své hrobky a v čele hordy různých více nebo méně mumifikovaných nemrtvých vyráží na dobyvačnou výpravu, jsou Ossiarch Bonereapers armádou zcela uměle stvořených konstruktů, kteří mají z vůle samozvaného boha smrti Nagashe za úkol sklízet setbu Smrti. Co to v praxi znamená? Armáda je postavená na premise elitních a houževnatých i když poněkud prostoduchých legií doplněných o různé obří 'golemy' a to vše pod vedením specializovaných pověřenců a specialistů, kteří celé to nekromechanické monstrum udržují v chodu. Myšlenka to není zlá, ale... Za prvé armáda je evidentně stvořena uměle. Je v ní část jednotek z původního agregátu armád Smrti, kde vedle samotného pána Nagashe byly k vidění pohrobci tradičních nemrtvých armád z WHFB jako upíři, ghůlové, zombíci a podobná vybraná společnost. V armádě Ossiarchů (tedy vlastně vládců kostí) dostává nový domov sám pán Nagash (protože upíři se trhli a dělají si co chtějí a do armády přízraků Nighthaunt by fyzický obr Nagash moc nezapadl) a některé jeho hyperelitní jednotky (Morghasti) ale mimo to jsou tu nové jednotky, kterých sice není málo, ale zase jich není ani mnoho a celé je to zatím takové sflikované. Dalším problémem je střet toho, jak se o armádě vypráví a jak v praxi funguje. Základní Mortek pěchota Ossiarchů je všechno jen ne elitní. Přípomíná spíše klasické kostlivce. Málo útoků za kolo, malé podstavce, malá síla, malá výdrž, speciální charakteři je během hry přičarovávají zpět, aby jednotka ustála protivníkovy výpady. Škoda, stačilo málo a z Ossiarchů mohli být fajn bijci, ale takhle jsou to prostě jen 'kostíci'. Speciální jednotky, tedy z Diabla II vypůjčení Necropolis Stalkers nebo monstrózní ossiarchská těžká jízda, už splňují představu elity fungující srovnatelně jako armáda Slaves To Darkness (obrnění bijci Chaosu) trochu lépe, ale to základní kouzlo elity je pryč. Nakonec samozřejmě nechybí ta nejvíce provařená jednotka ze starých Tomb Kings, to jest katapult metající ječící lebky. Za tuto nostalgii jsme rádi a model se opravdu povedl. Celkové resumé armády je: počkáme na další Battletome, zatím je to krásný nápad, ale potřebuje uzrát. A bohužel je na něm moc a moc znát, že ten základní design někdo nevzal za dobrý konec.

V jádru koncepce této jednotky je imaginativní nápad jezdce a koně sloučených v jeden přízrak, který podniká nekonečnou štvanici svých obětí. Výsledná figurka je tedy zhruba humanoidní, ovšem s koňskou lebkou. A pochopitelně je to přízrak, protože toto je armáda Nighthaunt, přízračných hord Smrti podřízená samozvanému bohu Nagashovi. Jako nápad a jako případný základ pro konstrukci nějaké ještě atraktivnější originalní figury je to nesmírně zajímavé. Ovšem jako figura do Warhammeru je to takové so-so. Předně byly tyto modely součástí té nejmenší začátečnické sady pro 2.edici Age of Sigmar, jsou tedy velmi jednoduché na stavbu, ale taky mají jen pevně dané pózy a samotný model je omezen tlakem na to, aby figura šla sestavit bez lepení. Rovněž nemají příliš mnoho detailů snad vyjma nezbytných hřbitovních plotků na podstavci. Podobně jako ostatní jednoduché modely armády Nighthaunt i Stalkeři přímo zvou k použití barev Citadel Contrast a tvořivé práci se stíny a barevnými přechody. Jako cvičný model je to skvělé. Kamenem úrazu je ovšem hratelnost. Tyto modely mají v zásadě herní parametry lehké jízdy. Nic moc nevydrží a jejich jediná speciální schopnost je zaměřena na první ránu po útoku ztečí. Takže typická jednotka, kterou opepříte již dobře připravený ofenzivní manévr nějakou jednotkou hlavní. Vzhledem k implicitní pohyblivosti Nighthaunt (jako přízraky ignorují terén) si rovněž dovedu představit samostatné rejdy této jednotky za nepřátelskou linií a otravování života různým lučištníkům, katapultům apod. Ale obávám se, že na takové užití je jednotka přeci jen poněkud křehká a vzhledem k její nebezpečnosti jí protivník bude věnovat náležitou pozornost. U nás doma používáme Stalkery spíše výjimečně, protože se do naší armády hejkalů/Banshees stylově nehodí, ale třeba jim s novými, snad lepšími, pravidly ve 3.edici dáme šanci.

Na těchto figurkách je na první pohled poznat, že byly původně určeny pro ten úplně nejzákladnější starter set 2.edice Warhammer Age of Sigmar. Mají minimum dílků, relativně snadno se sestavují. Nemají žádné možnosti variace poloh nebo výzbroje a pokud je budete hrát podle aktuálních pravidel v Battletome Nighthaunt, zjistíte, že jsou tyhle ukvílené tety vpodstatě dost nanicovaté. Rovněž pro barvení jsou takové hmm, hmm. Pokud je budete barvit barvami Citadel Contrast, pravědpodobně na nich můžete zkoušet různé barevné přechody a stíny, ale díky jednoduché konstrukci je ten model prostě příliš málo členitý, aby byl inspirativní. Snad jen ty hřbitovné plůtky na podstavcích mají své čaro. Podle speciálních pravidel jednotky, by měly být tyto hejkalky schopné odsávat protivníkova kouzla ve svém okolí, ale v této roli příliš neobstrojí, protože je ta schopnost jednak slabá a jednak nemají Nighthaunt obecně s protivníkovou magií nijak velké potíže. Mágů je v této armádě implicitně dostatek, konečně jsou to vpodstatě nemrtví a bez nekromantů-vyvolávačů by byli dost nahraní. Myrmourn Banshee jsou tak tedy poněkud nadbytečné a vzhledem ke své mizivé bojové výkonnosti neobstojí ani jako pěchota. Nanejvýše jako vycpávka armády, kde mohou díky nízké bodové ceně a velké pohyblivosti sloužit třeba jako šikanátor zastrčených lučištníků nebo válečných strojů. No snad budou v novém Battletome Nighthauntu lépe pořešené :(

Takže tentokrát klasika nejklasičtější, strejda Ragnar. Když jsem začínal před lety se 40k, v Ogřím doupěti hráli tehdy v době 3.5e ‘Wafle’ tuším jeden nebo dva lidi a byli za exoty :D. Já se osobně k Vlkům dostal okolo velkého revampu do plastu (5e). První díl Ragnara jsem tehdy nějak četl, ale mnoho si z toho nepamatuji, nyní jsem to chtěl dočíst a tak začínám odznova. King tady řeší klasický problém superhrdinského syžetu. Musí projít genezi hrdiny, jeho sžívání s novou super-identitou a zároveň musíme ještě stihnout něco odvyprávět. Ve Space Wolfovi je na svou dobu slušně zvládnuta ta geneze, ale na nějaké dobrodružství vlastně už moc nezbude čas, a aby vůbec bylo, King musí chudáky Thousand Sons nastěhovat přímo na Fenris, kde mají šanci na přežití jako sněhová koule v pekle. Vidím tu pár kritických problémů s atmosférou. Příběh je vyprávěn jako Bčkový pop-corn, kde se strašně moc věcí neřeší nebo klouže po povrchu, protože nic víc než tenká krusta metalízy tam vlastně není. Nepřipadá mi, že v dnešní éře mnohem spletitějšího pozadí světa WH40k by tenhle román dobře obstál jako román v silném slova smyslu. Asi namítnete, že je to bolter-porn. Ovšem potíž je, že to není ani dobrý b-porn. Ve světle dnešních novel je to spíš roztomilá fanfikce, trochu jako všechny ty právem zapomenuté slabé sci-fi povídky z éry pulpových magazínů. Má to slabě vystavěné scény, mizernou vyváženost synopse. Často jsou tam scény, které by dnes každý svéprávný autor škrtnul, protože prostě neplní žádný účel. Jsou tam jaksi mimoděk, jako to bývá u grafomanů. Byla to hezká nostalgie, nebyly to krev, pot a slzy, ale už bych se k tomu nevrátil a bylo by mi líto dát to číst někomu dalšímu vč. dětí. 2* ze slušnosti

Základní pěchota Craftworld Aeldari, zranitelná, nijak kvalitně vycvičená, ale nesmírně pohyblivá a vyzbrojena poměrně silnou a pro mnoho armád smrtelně nebezpečnou výzbrojí. Já jsem osobně nikdy nebyl velký fanda základní Eldarské pěchoty, mým snem byla odjakživa Iyandenská armáda duchů, složená ve valné většině z mechanických konstruktů jako je Wraithguard a Wraithlord. Těch pár živých pěších Eldarů si ale nakonec chce sestavit a namalovat každý, i když třeba jen proto, aby měli jeho stroječky koho ochraňovat, zatímco si tato pěchota s nějakým velkým kanónem sedne do zákrytu a zkusí taky napáchat nějaké škody. Stavebnice Craftworld Guardians je starší. Dílky jsou hodně titěřné a v rámečku jsou často dost špatně umístěné, takže se občas nazlobíte a občas něco i přes veškerou snahu poškodíte. Výsledný model ma spoustu krásných detailů a zručného modeláře a malíře odmění množstvím zábavy a potěšení, ale začátečníkům bych radil sáhnout po něčem méně subtilním, tady by se fakt trápili. Ale pro pokročilí hráči a modeláři k této stavebnici nakonec dříve nebo později dospějí.

Když nic jiného, tak i jen počet prodaných kusů tohoto 'dexu tady na Imago.cz dává snadno tušit, že mezi ostatními armádami Warhammer 40.000 něco jako cibule: pokud na ni nemáte alergii, kupujete ji neustále a dáváte ji do všeho. A i ti Space Marines vás často donutí k slzám. V 8.edici WH40k Space Marines prošli velikou revolucí. Kromě původních modelů, takzvaných Firstborn mariňáků začal výrobce hry Warhammer chrlit zbrusu novou, se starými modely a pravidly nekompatibilní generaci modelů pro tuto nejrozšířenější armádu. Kontroverze ohledně hodnověrnosti příběhové obhajoby této nové vlny Space Marines přetrvává a ačkoli prvotní rozdělení komunity na ostré tábory pro a proti se od té doby rozmělnilo, celá Primaris revoluce zůstává témate, o něž se lze vydatně pohádat. Osobně jsem nestranný. Nové modely jsou fajn, starých mám také kopu a nerad bych, aby přišly vniveč. Obecně jsem zvědav, kam se celá věc bude vyvíjet dále. A hlavně, pokud mi nevezmou Terminátory, jsem ochoten vyjednávat téměř o čemkoli ;) Po onom obrovském kroku jiným směrem přichazí v 9.edici jakási konsolidace. Codex je samozřejmě kompatibilní s novými mechanikami kampaní, které do hry přibyly, je v něm mnohem více herních prvků, různých veteránských dovedností, pravidla pro kapitulní mistry určitých specializací (např. vele-kaplan Master of Sanctity) atd. Samozřejmě přibyly nové jednotky, některé zajímavější a atraktivnější, jiné méně. Codex je o fous tlustší než Codexy ostatních armád, všechna ta nádhera se někam musí vejít a hráči Space Marines ani tak nebudou ošizeni o nějaké ty průvodní texty, příběhy a detaily z pozadí této armády. Za sebe jsem nejvíce rád za flexibilní pravidla tvorby vlastní kapituly, které se objevila kdysi dávno v páté edici a nyní se v důstojné podobě vrací. Konečně si mohu zahrát svoje milované Carcharodons a nemusím předstírat, že jsou nástupnickou kapitulou Raven Guard, což tedy fakt nejsou *mrk-mrk*. Za mě spokojenost, snad bude Codex chvilku platit a nebude během tohoto roku hned zase přemazán novou verzí :/

Když jsem psal před nedávnem recenzi na Codex Supplement: Dark Angels, rozebíral jsem poněkud rozporuplnou situaci ohledně nového vydaní Codexů Space Marines a některých jejich specializovaných kapitul a odnoží zevrubně. Na jedné straně aktuální struktura Codex + Codex Supplement umožňuje specializovaným armádám jako jsou právě Blood Angels, nebo například Deathwatch, držet lépe krok s hlavním Codexem, novými jednotkami Space Marines (ty se objevují a je to nevyhnutelné) a vydáváním pravidel obecně. Na druhé straně musí nutně každý hráč nějaké specifické Space Marines denominace skončit jako právník, orientující se v rozsáhlé byrokracii rozprostřené v několika svazcích. Něco za něco. Mimo to, jsem nad knížkou Dark Angels žehral na ztenčení o příběhy a pozadí této konkrétní kapituly a jejích specializovaných jednotek. Nevím čím to je, ale z Codex Supplement: Blood Angels mám obecně mnohem lepší pocit. Ano došlo ke zchudnutí o příběhy, ano je tu právničina dvou knížek, které na sebe odkazují, ale je tu tolik nového a dobrého, že jsem v konečném důsledku shovívější. Předně: osobně hraju nikoli hlavní kapitulu Blood Angels, ale jednu z jejich podfrakcí, totiž Lamenters. V novém Codex Supplement se cítím méně upozaděn než dříve, mám pocit, že zde konečně můžu hrát 'svoji' kapitulu, aniž bych měl neustálý pocit, že si jen půjčuji něčí pravidla. U Blood Angels je rovněž kladen velký důraz na heroismus řadových členů kapituly a ne jen té úzké hrstky nejdůležitějších (to je typické u Dark Angels) a nová pravidla pro osobní hrdinství velitele konkrétní hráčovy armády jsou prostě naplněním tohoto rysu. A na závěr: jedním z nejdůležitějších aspektů Blood Angels a jejich nástupnických kapitul je postupný pád aktivních bojovníků do politováníhodného stavu posedlosti Černou Zuřivostí (Black Rage). Skutečností, že se vaše armáda na základě jasně daných pravidel během kampaňového tažení pozvolna rozkládá a mění v bandu nezvladatelných schyzofreniků, dostal tento pateticky krásny a tragický rys Blood Angels konečně důstojné herní vyjádření a já jsem za to nesmírně rád. Takže 'By the blood of Sanguinus!', bratří!